Trocha historie...

Přestože toto jsou stránky chovné stanice „DIANIN LOV“, myslím že pár řádků by mělo patřit psům, kteří prošli mým životem, kteří mě ovlivnili a na které prostě nejde zapomenout…

Když jsem se narodila, dominoval našemu dvoru český fousek „Lesan“, (pravda, moc si ho nepamatuji, ale na fotkách je vidět, že to byl mohutný fešácký bělouš s výraznými znaky) a pak dlouhosrstý jezevčík „Walda“ (Walda byl „pan pes“, v životě neměl na krku vodítko a uměl snad všechno na světě…)

Pak se v republice objevili první welšpringři a jedno z prvních štěňat z chovné stanice „GRUNDA“ pana Limla, nestora loveckých slídičů, skončilo u nás. „LOVKA“ byla úžasná vodařka, dávila na potkání a byla u každé lumpárny, kterou jsme kdy jako děti vyvedly…“

„ALFA z Medového Újezda„ hrubosrstá jezevčice, která odstartovala „éru jezevčíků“ chovné stanice „z Dlouhé skály“. 

Její dcera „BLANKA z Dlouhé skály“ se sice, co se exteriéru týče, moc nevyvedla (zcela jí chyběly znaky) ale jako pracant a kamarád byla jedinečná. Lišku vyháněla do 25 vteřin a do dneška stojí na polici  hezká řádka pohárů ze soutěží v norování…několikrát ji potrhalo prase, nabodl jelen…ale nic její vášeň pro lov nedokázalo zastavit. Doma mazel k pohledání a venku…nekontrolovatelný černý ďábel…Bytostně nesnášela focení a kdykoliv jsem přinesli foťák, zaujala obrannou pozici na zádech s tlapkama vzhůru. Takže vlastně nemáme žádnou opravdu pěknou fotku..Dožila se úctyhodných 16 let a když odešla, bylo loučení těžké a slzavé, dlouho jsme se s tím nemohli smířit...

„ELKA od Útušického potoka“ – německý ohař krátkosrstý – prostě jsme jednoho dne přišli domů a za vrátky se batolilo štěně…že ho budeme mít doma nevěděl ani táta, jeho kamarád mu prostě chtěl „udělat radost“. Bora, jak jsme ji hned překřtili, už od nás nikdy nikam dál neputovala. Vodařka, 100% davič a vášnivý aportér. Miláček celé rodiny…

Těch psů bylo daleko více, ale prostě „přišli“, absolvovali výcvik a „odešli“, ale tihle zůstali prostě „naši“.

První, opravdu „jen můj pes“ byl, nebo spíše byla drsnosrstá jezevčice „CHERY z Dlouhé skály“ (ZV I.c – 220b., BZ I.c.74b., NL II.,II.c) . Tehdy jsem ještě neměla ani lovecký lístek a dostala jsem ji od táty rok před maturitou…narodila se v jeho chovné stanici naší „Ipě STACCATO“ a bylo to největší, nejtlustší, nejdravější a bohužel i nejchlupatější štěně které jsme kdy měli. Věnovala jsem ji každou chvilku a tak jak to bývá, všechny ostatní psy, kteří přišli po ní, jsem s ní tak trochu srovnávala …byla úžasně chuťová, a to doslova – vydržela honit v kuse i několik hodin. Ale za to jsem si mohla sama, nebyly jí ještě ani 3 měsíce a už se mnou absolvovala všechny hony a  já měla radost , jak pěkně „jak to psisko krásně pracuje“ …prostě „nováčkovské“ chyby. Provázela mě všude kde to jen šlo. Do dneska vzpomínám jak jsme spolu chodili na divoké králíky a málokdy se vraceli s prázdnou...

A protože jsem chtěla vždycky nejen „cvičit“ ale i „chovat“ založila jsem po uchovnění Chery v roce 1990 chovnou stanici „DIANIN LOV“, která je od oku 1996 mezinárodně chráněná .  CHERY se dožila 17 let a za svůj život odchovala vrhy „A“ a „B“. Její sestra CHITA pak vrhy „C“ a „D“.

„KORI z Dlouhé skály“ – přezdívaná „Váleček“ (LZ I.c., 187b., BZ I.c, 74b., NL I.c, I.c.) – pracant, davič, barvář, vynikající na černou,…bohužel měla „kapří“ hřbet a tudíž do chovu nevhodná, prodala jsem ji s těžkým srdcem do bažantnice, kde si ji jako norníka nemohli vynachválit.

Jezevčíci byli jezevčíci, ale mě to pořád táhlo k větším plemenům. Okouzlili mě špringři. Snila jsem o hnědobílé feně s pálením, v té době ale chovu dominovali černobílí psi a sehnat hnědobílou a ještě s pálením bylo takřka nemožné. První fena se jmenovala „BÁRA ze Samoty Komárov“. Přivezli jsme ji v roce 1993 spolu s její roční sestrou „ANNY ze Samoty Komárov“ (PZ,LZ,BZ – I.c). Bára (PZ III.c, 233b., BZ II.c, 80 b.) měla bohužel „kleště“ a byla totálně němá. Ve 3 letech, kdy jsem se stěhovala na Moravu jsem ji nechala ji kamarádce, kde se záhy stala miláčkem celé rodiny.

            Pak přišla Jižní Morava a s ní CAJC, CAC, res. CACIB „FACE TO FACE Darrem Canis“ (PZ I.c., 252 b.). Na výstavách jsme sbírali jen samé V, CAJC, CAC, res CACIB…odchovala vrhy „E“ (ELAR, EMBO, ERAD, EROL, ERON, ELBA, ELKA, ETNA)  a „F“ (FILL, FLIK, FLOT, FRAM, FELA, FINA, FLOTA) . Ostrá, pracovitá, exteriérově vynikající fena  – dokázala udržet postřelené prase prostě tak, že ho držela za ryj…

Z „éčka“ nám zůstal „ERON Dianin lov“ (PZ I.c, 246 b., LZ I.c., 331 b., BZ I.c., 92 b., VZ III.c., 395 b.). Největší špringr ve Střední Evropě a přilehlém okolí…58cm v kohoutku a 30 kg. Doma mazel a dobrák, venku takřka nezvladatelný blázen. Jen to že měl bohužel kleště zabránilo tomu, že neprošel do chovu a my dnes nemáme dalšího „Budhu“ (v uzavřených prostorách většinou spící, popřípadě důstojně sfingovsky sedící a vážně se tvářící tvor) jak ho naši přátelé překřtili. Vloni od nás odešel navždy a dodnes to bolí. Když jdu kolem okna, které vede na dvůr, vždy se instinktivně podívám ven, tam kde každé ráno stával opřený o parapet a trpělivě čekal, až ho pustím  k sobě do kanceláře, po otevření dveří se vždy jak střela prosmýkl pod nohama, abych si to snad nerozmyslela a když viděl, že vyhoštění na dvůr nehrozí, důstojně proplul celou chodbou, aby zaujal statické místo ve svém košíku aby pak spokojeně prospal celý pracovní den…

„NELLY od  Petrboka „ – drsnosrstá jezevčice, která je v našem psinci „na okrasu“. 100% ovladatelná, 100% hlasitá, výstavně paar excelant, ale …výstřel je pro ni nepřekonatelným problémem…ale máme ji rádi, takže už nám dělá radost „jinak“ 11 let…

Vždycky se mi líbili kokříci a moc jsem chtěla černou fenku s pálením…dostalal jsem ji k narozeninám. „BONNY z Karpentné“ - ve 4 měsících jsem zjistila, že Bonny má těžkou subluxaci pately a po vyšetření na dysplazii (4/4) následovalo období nechutných tahanic s chovatelkou, která odmítalo uznat že se jednalo o vrozenou vadu, štěně si sice  vzala zpět, ale tím pro ni vše skončilo, o nějaké kompenzaci jsem si mohla nechat jen zdát. Dost mě to tenkrát znechutilo, ale přesto jsem si hned vzápětí jela pro „UTU z Růžového Barvínku“ – modrého bělouše, ve svém 1 roce stáří neměla jméno, neznala obojek nevěděla, co to znamená „jít ven“. Měla vynikající exteriér (V1, CAC, res.CACIB), trvalo dost dlouho než se přestala bát běžných věcí jako byly dlaždice na podlaze, kanál na cestě, auto na silnici… Přesto všechno pomalu získávala sebevědomí a už to vypadalo, že z ní bude něco i pracovně, když ji postihla torze žaludku. Nedalo se nic dělat a my přišli o dalšího koktáka, druhého a posledního, byť mám pro kokříky slabost stále, nemám prostě odvahu vzít si dalšího…

Po odchování „F“ přišla skoro 8-letá přestávka v chovu i výcviku…dnes, kdy mi se vším „vydatně pomáhá“ naše osmiletá dcerka Tamarka, se k obojímu opět vracíme ….

 „DOLLY ALSOKAZSMARKY“ (PZ I.c, LZ I.c, SVP II.c.) vrhy „G“ a „H“  – když máte možnost chodit na kruhové hony na drobnou, tak zjistíte, že slídič není zrovna ta nejlepší volba…takže teď mám „maďarku“ a musím přiznat, že bez ohaře už asi nikdy nebudu... Dolly je prostě „Dolly“ , ohař je prostě ohař a maďar je  maďar…